Potřebuji si postěžovat, vím, jsem strašlivej morous, ale...

Proč je všecko naopak? Proč se nemluví o diskriminaci kuřáků a atheistů? Proč musím mít všude, fakt ale všude komety?

Jo a taky mi praskla struna. A to je zajimavý. Nejdřív se vlastně nic neděje, ale člověk ví, že brzy praskne. Pak přestane ladit. Pak už je dokonce cítit, že praskne. A teď nevím, jak jsem to chtěl zakončit. Asi ne tím, že praskne, že ano. Ale to je fuk, protože ona nakonec praskne. A pak hraje dál. Ne, to nemám z Máje.

Zajímalo by mě, jestli si ostatní všímají, jak rád říkám "já vím." A jestli si všímají toho, čeho si mají všímat. A jestli vůbec můžou. A jestli by to něco změnilo.

Vzpomínám na taneční. Nahoru se chodilo po točitých shodech. Proti směru hodinových ručiček. Stejně tak se i tančilo. Ale zpátky jsme se vraceli všichni napravení. Asi bych mohl opustit taneční parket a sejít si ty schody.

 Nemám o čem povídat. Snad o autoškole? A pitomých testových otázkách? Je něco špatně na tom, když řidiči vběhne pod kola dítě a on zastaví proto, aby nerozjel míč, který se tam za tím neposedným dítkem může vkutálet? Míč s Krtečkem!

Proč se mi zdají chutě? A pachy? A proč si o tom před spaním povídám s P? A proč vedle ní občas sedí ostatní a poslouchají, když je to jen mezi námi?

"Víš, napadlo mě, že kdyby se ti zdály stejné věci jako mně, ušetřili bychom spoustu času"
"Možná zdají. O čem to bylo dnes v noci?"
"Zdálo se mi, že vím, jak na to. A že se za to nestydím. Stalo se to na zvláštním místě. Pod dekou. Ale bylo tam světlo. A voněla tam plastelína, která nejde vytáhnout. Ale já si všímal, jak voní tvůj parfém a taky tvoje..."
"Dost! Zdají se nám stejné věci, ale to neznamená, že si to užívám jako ty."
"Já se omlouvám, nemohu si pomoci. Jsou to pořád jen sny."
"Ale pěkně divný! Já věděla, že je to tvoje vina. Dnes žádný objednávky."
"Chm."
"A už běž, člověka jako ty by ve snu klidně mohli taky nechat zavřít, pak pro tebe nic neudělám, co na tom, že jsme oba z jiný doby... ... a ohol se příště, když už to musí být!"

Tak si říkám, jestli je to mrhání časem. Jestli bych se měl cítit špatně kvůli tomu, že nemám co odpovědět na otázku "co obyčejně děláš?" Moc toho už nezbývá. Vlastně jen pár měsíců. Počítám každý den. Ale to je docela jedno.

Tak
nač další čas ztrácet,
hloupé otázky si klást?
co teď, co pak?
do jejich minulosti se vracet
a naši současnost tím mást
vždyť je ti skoro dvacet
a mně stejně stařeckých sedmnáct

S tímhle přestanu. Já vím, že je to strašný, ale chybí mi hraní si a na hraní v patře číslo čtyři a půl mám jednoduše příliš velký nedostatek. Zvláštní, vždycky jsem totiž já ten vůl, kterej nechce vyjet do pátýho bez přestávky. Navíc v Kaštanové ulici. Měl bych se stydět!

A na závěr jedna teoretická: dožije se člověk své smrti, nebo ne?

Všichni praskneme a mně občas přijde, že úplně neladím. Ale necítím vůbec nic. A to je prý moc dobře.

Máte svý strašáky? Určitě máte. Jen jim každej říká jinak. Nemusí to být nutně kostlivec ve skříni. Ale může. Taky může být v okně nebo na kolečkovým stojanu. A tak.

V oknech se jim moc líbí. Jsou to zvířata. Vyhlížející kořist. Ale Honzo, to jsou zase nápady...

Já radši tančím...

Je to strašně zvláštní. Sedí tam a rozjímají. Od rána do večera, pestrý to život. Všichni rozjímají, nic na tom. Jen měníte místa.

Tihle lidé prostě mají něco do sebe, strašák nestrašák. Ve své kukani jsou vždy včas a tvrdě pracují celý den. Koho by napadlo, že chodíme do důchodu proto, abychom místo osmihodinových směn dělali šestnáctihodinové? Denní, noční, to je jedno.

Ale ekonomická krize si nevybírá. Nesystematicky se propouští. A když je vám osmdesát, další práci nenajdete. To mám z Hospodářskejch novin.

Když jsme u nemožnosti "pracovat", já jsem opačným extrémem - jsem neschopen pracovat, tohle je už druhý článek, který dopisuji po uzávěrce. A kdyby šlo jen o blog... Kdy že to má přijít ta "apokalypsa" z Blesku?

Zrovna nedávno jeden z mých oblíbenců skončil na dlažbě. V bytě u něj teď malují. A taky věčně větrají. Aby ne, stáří smrdí.

Právě se podrobuji několika odvykacím kúrám. Kůra hledá strom, keř nebo alespoň suchou větev. Zn.: nejsem určena k mulčování.

A taky jsem chtěl říct, že si myslím, že špatně vidím. Takže možná budu mít (černé) brýle. Abych se ještě nedivil té kráse!

Takže: když tančit mám, spíš se jen tak motám po parketu a tančí všichni ostatní. A já jim zavazíš.

(nadměrně užívám kurvízu, vím)

Už si na tebe zuby brousí
rakovina plící,
to ale neznamená, holenku,
že to kafe musíš zas žrát polívkovou lžící,
štve mě to spíš víc než míň,
to tě jen zdání klame,
co jsi to zas proved, hajzle?!
Chci říct... Jane...

A můj pokoj má tři okna.

Hlavou se mi honí pošetilé verše. Smysluplně nesmyslné. Tak nějak. Jakože úplně na hovno, jo.

A zdají se mi podivné věci. Dlouho. Pravidelně. Za deset dvě. Mám z toho špatné spaní. To je logické.

Dělejte si se mnou, co chcete. Jako s tou symbolistickou básní. Tak, jak to povídali ve škole. Co se řekne ve škole, platí. Bacha na konvenci.

No, a tak jedu za tebou
za tebou, jen tak, na procházku
vypadám u toho jako hrdina nedělních westernů, které mám tak nerad,
cestou a občas i necestou snad,
která k nelibosti protijedoucích kaubojů slámou voní,
jedu, jedu za tebou
na houpacím koni.

Já i ti protijedoucí cizinci se řítíme skoro nadzvukovou rychlostí,
bezmyšlenkovitě, nejistě
ve spěchu stojíme na místě

Stojíme tam, žádná změna,
vezmu koně na ramena

A když za tebou konečně kůň dojede,
zohnu se (proč asi?)
a rupne mi v kříži

Uvážeš starému mládenci koně k dopravní značce,
aby mu neutekl,
posadíš se na patník vedle něj,
setřeš mu z tváře kousek toho odporného make-downu?

Proč hledat něco tam, kde nic není,
zde platí zákaz zastavení

Moc dobře vím, že nevíš, že vím, že víš, že nevím, že my... No ano, my přeci! A nevíme.

A jestli mi rozumíš, vyzvednu si Tě pět minut po sedmé na sedmé přepážce i s tou bublinkovou obálkou.

Je jako ostatní, celá z vody
ne účelně, ne dílem náhody

Pod hladinou k dostání jsou všechny volně
ale jen já, malá, suchá, tu (a tam) plavu dobrovolně

Nikomu? K ničemu? Po zájmu ani památky
Vždyť té tvé vody by nebylo bez kapky!

Prý věrnost, pf, vždyť té voda nemá za nic
a stejně tak lásky
co naplat
kapky neumí francouzsky

S gustem zbavím se tedy (a to třeba ústy)
své poslední kapky sebeúcty

Nějak to nejde. Věnujme proto pozornost obsahu zákolení.

Věcí k naučení se je tu dozajista dosti,
leč už tak jsem učebnicí malichernosti

Hledá se arciabsurdno. Šťastný nálezce nechť za odměnu pokutován jest.

Tak psali, že prý v jedné ZOO medvěd usnul při souloži. Šikulka.

Drbat.
Drbat?
Drbat.
Aha, takhle?
Ne, proboha!

Občas se stane, že problém je namísto nohou s rukama. Ukáže se, že jedna ruka netleská, že u atheistů jsou obě ruce nečisté, že medvědí stisk někdy není na místě...

Když takhle stojíte uprostřed zmenšeniny frankfurtského nádraží, napadne vás spousta věcí. Trošku se naštvete, že nástupiště číslo sedmnáct opět obsadily dva vlaky a že vás tam nikdo nechce. Že tam nestojí sličná průvodčí ani v měřítku jedna ku dvěma. To v krásné(m) Olomouci je hej. Na třináctce můžou stavět klidně tři. A prý se vejde i čtvrtý, menší, když strojvedoucí vlaku č.1 dovolí! A sličná průvodčí, v celé své kráse, očekává příjezd osobního vlaku. Snad jí ani tolik nevadí, že má zpoždění. Vlak jeden přelétavý.

Záchranná brzda je mimo provoz, prosíme, použijte okno. A žádný strach, vždyť zneužití je přeci trestné, ha.

Ach, a abych nezapomněl, docela rád bych si zkusil bydlet na předměstí Vídně. Místo, kde místo božích mlýnů melou větrné elektrárny, přece musí být bezva :)

Ale doma je prostě doma. Není nad sílu zvyku. Brum.

A strojvedoucí dovolí, ne že ne... Občas je ale i tak potřeba jedničce trošku poškrábat záda.

Takhle?
Jo.

(dodatky pozdějšího rána:
PS: Motýli jsou kreténí neflorokonstantní
PPS: Pičo žabožroutská!!!)

Byl třináctý duben, byl... čas tak leda na odšrtnutí dalšího dne v kalendáři. A že škrtám pečlivě. Čtyřiadvacet (necelejch-pro rejpaly) hodin denně. Nejde s tím nic udělat. Teda šlo by. Jenže to bych musel přestat škrtat. A protože škrtám celý den, musel by pro mě (chacha) někdo zastavit čas. A to nejde, protože by pak musel přestat škrtat ten někdo. On vlastně není takový problém přestat škrtat. Jenže kdo přestal škrtat, nemůže dělat jiné věci. Z logiky věci tedy vyplývá: kdo přestal škrtat, neškrtne si.

Našel jsem vysvětlení, proč to nefunguje. Stačily dva verše. Docela často jim věnuji svou pozornost a dokonce se ke mně vracejí v různých variacích. Více, či méně pošetilých.

Kdo griluje, odvracet pozornost jinam nemá, vždyť nejhorší je večeře k roštu přiškvařená.

To byla ukázka té méně poštilé. Kus Shakespearovy životní pravdy, barbecue edition.

Pohyb vychází z kyčlí, musíte vyvinout tlak padesát kilo, aby byl proces resuscitace efektivní. Třicetkrát tlač, dvakrát vdechni. Stiskem vypni, tahem zapni. Cože, tak jak?!
Ať člověk dělá jakkoli, vždy udělá špatně. O důvod víc, proč se věnovat škrtání, tedy být škrt. Škrtat nejde ani dobře, ani špatně. Jde buď škrtat, nebo si neškrtnout. A to je potom snadná volba. Když se to vezme kolem a kolem, škrtám i nepřeneseně (a občas vcelku nepřesně). Třiatřicet (co s tím číslem pořád máš?) hodin týdně.

A když už jsme u toho naříkání, taneční nestojí ani za kus hovna.

Škrt. Škrt. Škrrrrrrt. Škrt. (1bpd, andantino)

Vy někoho máte za kopečky?
Jo, máme. Někoho velice blízkého. Ale to byste asi nepochopil, pane. Za kopečky se škrtá úplně jinak. Za kopečky nezačnou k člověku škrat zády jen proto, že mu někdo doporušil návštěvu psychologické poradny.

A já vůbec nemám potřebu škrtat s někým za každou cenu, to zase ne. Škrtat spolu je jakože asi docela fajn. Lidi si pak můžou půjčovat strouhátka. A kdo má strach, že by mu snad jeho souputník vrazil tužku do zad třeba za to, že si řekl o strouhátko příliš nezdvořile nebo proto, že má hezčí fajfky, stoupne si do rohu a začne škrtat pentelkou. Nezáleží na formě, obsahu, ale jen tak pro jistotu, že ano. Někteří to totiž nevědí. Dokonce nevadí, když občas neškrtnete, ono se s trouškou štěstí škrtne za vás. Možná.

Ponuré rozjímání o nesnesitelné lehkosti nebytí narušuje jen zatím nejpalčivější otázka letošního roku: Proč angličtina, do prdele, nemá Ch?!

Byl pátý březen, byl čas na jedno pořádné "superrr"... A dost, kurva. Tohle zavání Stendhalovým syndromem.

Syndrom nesyndrom, v jednom měl ten člověk přeci pravdu.

Honza: Jane! Jane!! Jane!!!

Kuk! Konečně se mi zase začalo líbit ve škole (nezbláznil jsem se). Přímo si libuji v přestávkách. Jsem schopný jít na záchod i třikrát za přestávku (nejsem prostatik). Nebo taky jít jakoby k bufetu a nic nekoupit (nebalím paní prodavačku). Ještě tam tak mít šesterečný oscilátor (tahle kravina mě napadla o fyzice, musel jsem si napsat na ruku ŠOs, abych si večer vzpomněl) a bylo by hej.

Většinou se to sice nepodaří, ale to neva. A když už se to podaří, všichni koukají. Na vysmátého blázna v černém. Na ostro.

Někdy je krásné, když má dívka místo květů ve vlasech papír v ruce. Někdy je zase fajn mít v osinu v prdeli. Zkuste obojí zaráz.

Starší sestra mi mládne před očima. A dokonce se, bohudík, nějak vzdalujeme. Přetnout žíly.

Rugged sort of pretty. Superr! Úsměv. Curaci

I like your pants.
Hepčí?!
You're welcome.

Chystám atentát na modrookého Francouze. Pětačtyřicet minut. Každý týden. Popadá mě žárlivost. Jdi do háje, žabožroute, i se svými desetkrát většími šancemi. Stejně je to příšerně málo.

A do toho všeho řeším potíže s v(d)ěkem. Je tak strašně na hovno najít smysl bytí a mít přátele. Vděk mi prostě uplaval po Rýně.

No a potom zazvoní.

Co to vidím, ó ne, páni,
rovnoběžnost dvou rovin
z výboru stereometrických povídek,
nepomůže tobě ani,
třiatřicet hodin,
preventivních prohlídek.

Když přijde na zvonění, všechno se rázem (dokonale nepružným) změní. Jakmile zazvoní a je konec běhání po chodbách, začne škola být zase příjemná asi tak jako kontrola souměrnosti varlat.

V poslední době s oblibou prorážím hlavou zdi. To je poněkud v rozporu s lidovou moudrostí, ale ukažte mi blázna, který někam došel s poctivostí. Takoví většinou ani nepřejdou přes silnici. Ne že by je někdo nutně přejel, ale většinou s nimi cestou někdo vyjebe. Stačí se podívat vzhůru. To ostatní, ti se sebou musejí solidárně vyjebat sami. Taky nic složitého.

Ahoj!
Ahoj.
Hmmmmm.
No?
Ale vlastně nic. I když. Mám takovou potíž.
Koukám, máš něco na nose.
Ale o to nejde!
Vážně tam něco máš.
To je... kousek cihly.
Aha, já už musím, ahoj.

Ono na tom všem určitě bude i něco pozitivního. Třeba to, že už zdraví. A taky že její ségra má bezva ségru. Hledá se rozmařilé děvče s odřeným nosem, kterému nevadí rozmary přírody. Zn.: Časová vytíženost výhodou.

No a tak. Asi jsem (napůl nevědomě) vyhlásil nejvyšší stupeň pohotovosti ve věci boje proti stereotypu. Lidi kolem sebe vidím jako věci. Jídlo (kaviáááre), hudební nástroje (dějepis mě učí rozladěné cello), kuchyňské nádobí (sedím vedle tupého struhadla) nebo něco specifičtějšího. V pátky toho mám plné zuby a tak to padá na věci z parku. Protože do parku docela často nepřítomně koukám z okna, no jo (nesnáším učebny, ze kterých do něj není vidět). A to je ten svět hned barevnější. Hmmm. Vlevo: kus lejna. Vpravo: kus lejna. Nahoře: hromádka hoven. A pozor, támhle sedí jeden odpadkový koš. Po okraj plný. Bez pytle. Na chodbě zoufale vyhlížím ukradené roční období. Ale ono nikde. A když ho náhodou, byť jen koutkem oka, zahlédnu, vplouvám pak do našeho septiku s úsměvem od ucha k uchu. Samou nervozitou se jen tak ze zvyku podlomím v kolenou. Kolem mě zase jen hromádky hoven... ale to nevadí.

Tak si říkám, že jsem asi pěkný pokrytec. Každý pátek se záměrně vyhýbám zrcadlu.

Dějištěm dnešního dojáku jsou otáčivé dveře v Globusu. Místo, kde je všechno naopak. Místo, kde by se mi mohlo líbit. 

Úřady se konečně odhodlaly ke snížení počtu divokých zvířat v našich ulicích. V rámci ekonomické krize k naplnění tohoto chvályhodného úmyslu najímají ztroskotance, kteří nevědí, co je papír, a v ruce neudrží kus uhlíku v šesterečné soustavě. Platíme uhlíkem v soustavě krychlové. Jo a bacha na olověné potrubí, zabíjí i muzikanty. Beethoven by určitě vyprávěl, kdyby mohl. Ale on nemůže. Nestrčili mu do zadečku pětikorunu.

Protože tu dlouho nebyla vzpomínka z dětství, jednu sem přihodím. Přiložím, takovými se neháže. Zvláště tou nejcennější. Totiž tou první. Pamatuji si, jak ležím. Na zádech. V dětské postýlce. Vedle mě také někdo leží. Někdo je fialový králík. Ten někdo. A kolem nás jsou mříže. Takže jsme asi hodně malí, jinak bychom tu neleželi TAKHLE. Všichni kolem jsou v kleci. A my ne.

Když procházíte oněmi inkriminovanými dveřmi a kopnete do nich nohou, nic se nestane. Když do nich nabouráte vozíkem, zastaví se.

Ti nenormální mají výhodu. Ti nenormální, co mají všechno naopak, určitě projdou. Ale já jsem jen šprt, co má samý jedničky. Nudnej, průměrnej. Normální. A ještě jednou nudnej.

Všichni na mě koukají zpoza mříží. Ale kdo je tu v kleci?